Rozhovor s Lukášem Křivkou, specialistou na duševní problémy

Jak byste obecně popsal člověka trpícího duševní chorobou?

Samozřejmě záleží jakou. Největší rozdíl mezi nimi je asi to, jakým způsobem zasahují do osobnosti dotčeného. To je ta hranice, kde i my přemýšlíme, že se ten člověk "zbláznil". Většina duševně nemocných tuto hranici ale nepřekročí a jsou hlavně strašně zmatení. Duševní nemoc je prostě psychická deregulace a člověk je přemožen svými vnitřními emočními mechanismy, sám sebou. Zmatenost, ztracenost, bezmocnost - to jsou asi ty nejbližší popisy většiny duševně nemocných.

O duševně nemocných lidech se v médiích mluví převážně ve spojitosti se sériovými či masovými vraždami, pak také se sebevraždami a jinými trestnými činy. Je u každého psychicky nemocného hranice mezi spácháním něčeho takového tak tenká, jak nám ji servírují média?

To je naprostý omyl a nepochopení duševních nemocí. Velká většina duševně nemocných stahuje svou agresi dovnitř. Dokonce platí, že psychicky nemocní jsou naopak méně nebezpeční než průměrný člověk - to je ale překvapení, že? Samozřejmě existují duševní nemoci, které agresivitu směrem ven zvyšují, ale těch je výrazná menšina. Sebevražda je úplně jiné a samostatné téma. Tam nejde o trestný čin, člověk páchá násilí sám na sobě a to je naopak u psychických nemocí velmi časté.

Jak se rozlišují psychické nemoci?

Lékařská diagnostika je poměrně složité téma a já nejsem lékař. Nicméně ve světě to prostě funguje tak, že určité symptomy se projevují často pohromadě, což nám umožňuje vytvořit diagnózu, což je popis "průměrně" vypadající nemoci. Diagnóza je velmi užitečné vodítko, ale někdy může být zrádné a zavést nám na mylnou cestu.

Jaký je rozdíl mezi např. fobií a schizofrenií? Fobie bývá přirovnávána k chřipce, zatímco schizofrenie k zápalu plic.

Schizofrenie je "horší" nemoc, protože se obecně hůře léčí a zasahuje větší porci osobnosti. I když se může člověk v akutní depresi nebo úzkosti cítit strašně hrůzně, jeho šance se z toho dostat jsou mnohem větší než u dlouhodobého (byť léčeného) schizofrenika. Přirovnání se zápalem plic tu nesedí. Ten by se hodil spíš na akutní depresivní epizodu, schizofrenie je oproti tomu dlouhodobý, často celoživotní boj.

Existují psychické nemoci a poruchy osobností a jiné. Jaký je mezi nimi rozdíl?

Tady jsou ty názvy podle mě docela vypovídající. Psychické nemoci se jako jiné nemoci objevují v průběhu života, nejčastěji na prahu dospělosti až tak do čtyřicítky u lidí, kteří předtím žádné příznaky neměli. Mají dramatický průběh a projevují se ve vlnách. Porucha osobnosti je naproti tomu vrozená a víceméně celoživotní odchylka od "normálu". Nemá tak dramatický průběh jako nemoci, ale ztěžuje začlenění dotyčného do společnosti.

Je možné, aby člověk s poruchou osobnosti onemocněl také psychickou chorobou?

Ano a ta šance je vyšší než u "normálního" člověka. Lidé s poruchou osobnosti potřebují určitou pomoc v tom, jak se orientovat ve světě, aby nepropadali špatným náladám.

Jaké formy léčby se používají u psychických nemocí? V čem se liší?

Od druhé poloviny 20. století jsou hlavním prostředkem medikamenty, tzn. psychofarmaka, která nějak upravují naši neurochemii. Jako doplňkové možnosti slouží psychoterapie a další méně používané fyzické metody jako třeba elektrostimulace. Psychiatrie se tady ovšem zasekla trochu v mrtvém bodě a její metody mají jen omezenou funkčnost. Pokud chceme psychické nemoci skutečně efektivně léčit, bude nutné nějak proměnit naše chápání a začít léčit mnohem komplexněji.

Jak by podle Vás měla vypadat efektivní léčba? V čem jsou dosavadní způsoby nedostačující?

Je toho hodně. Zaprvé psychiatrie prostě nezná skutečné příčiny většiny nemocí, léčí pouze symptomy. Navíc psychofarmaka mají poměrně slušné vedlejší účinky. Ale věda je zde zatím velmi mladá a nemůžeme chtít vědět vše hned. Efektivní léčba musí být komplexní. Musí rozumět genetickým předpokladům, musí pracovat s výživou, sociálním prostředím i psychikou. Tady jsme opravdu v době kamenné. Ale chápu, že peníze prostě nejsou.

Co je pro psychicky nemocné lidi obecně největší problém? Jak by se k nim společnost měla zachovat?

Těch problémů je celá řada a vzájemně se podporují. Řekl bych, že největší problém je celospolečenská nevzdělanost. Psychické nemoci jsou stále tabu. Dnešní situace odpovídá tomu, jako by po městě běhali lidé s nádory a někdo jim říkal, že se vlastně nic neděje a až když by byli na umření, tak by šli rovnou na chemo a operaci. Pochopit psychickou nemoc je pro laika velmi těžké, proto psychicky nemocní potřebují hlavně respekt a přijetí. Potřebují vědět, že jim ostatní věří a že se na sebe se svými blízkými mohou spolehnout. Zároveň musí pochopit, co se s nimi děje a proč se to děje a dál na tom intenzivně pracovat. Nejdůležitější je ale sebevědomí, umět se spolehnout sám na sebe, ale to není něco, co se dá najít jen tak na chodníku, to si musí každý vybudovat.

Spousta lidí nemá důvěru k psychiatrům či psychologům. Jaký je rozdíl mezi těmito odborníky?

Ten rozdíl je docela jednoduchý. Psychiatři jsou prostě lékaři, psychologové spíše poradci. Jde o rozdělení vyplývající z tradice naší péče. Psychiatr určuje a léčí diagnózy, psycholog by měl fungovat jako podpůrný mechanismus. I když většina psychologů se ani s duševními nemocemi tak často nepotkává, řeší i prosté "životní problémy". Ta nedůvěra souvisí s tím přetrvávajícím tabu. Je to hra, kterou tu momentálně hrajeme, ale pomalinku se to mění.

Jak člověk pozná, že by měl navštívit psychologa či dokonce psychiatra? Existují nějaká vodítka?

Jediné vodítko je to, že se opravdu necítí dobře a prostě si chce nechat pomoci. Není ostuda tam zajít i s blbostí, aby se vyloučilo něco vážnějšího - stejně jako jdeme k lékaři, pokud máme nějaké podezření. Čili je to individuální, ale člověk, který cítí, že se v něm změnilo něco k horšímu a on to sám nemůže ovlivnit, by neměl s návštěvou moc váhat. Další věc je to, co s tím dělat dál.

Dá se jen tak na ulici poznat, že je někdo psychicky nemocný? Máme se takových lidí bát, nebo bychom jim měli pomáhat, když o nich tento problém zjistíme?

V 99% případů to nemáte jak poznat. Možná zkušený člověk by dokázal rozlišit mezi roztržitostí a projevem akutní ataky nemoci, ale to je stále jen spekulace. Jak jsem psal výše, bát se není čeho. Bát se můžete psychopatů nebo velmi agresivních lidí, ale ti tvoří naprostou minoritu mezi lidmi postiženými psychickými nemocemi. Pokud chcete pomoc, tak je ideální se začít vzdělávat a pak třeba pomáhat nějakou dobrovolnickou činností ve vzdělávacích nebo pečovatelských službách. Pokud jde o vašeho blízkého, nejvíce pomůže právě otevřenost, vřelost a ochota naslouchat.

Děkuji za rozhovor. Na závěr můžete poslat vzkaz našim čtenářům.

Psychická nemoc je něco, co člověka provází od dávnověku. Žít s ní je pro nás obrovská výzva. S podporou a dobrou léčbou má ale většina lidí šanci se z ní dostat a vyjít z ní posíleni o novou zkušenost. Je třeba pouze zaměřit naši pozornost - a to jak individuálně, tak jako společnost.